Dnes je čtvrtek, 21. listopadu a svátek má Albert.



Hledat na těchto stránkách:



Kdy jste s touto disciplínou začal a jak jste se k ní dostal?
Bylo to v roce 2002. Tehdy se v Košicích konalo mistrovství světa a Český svaz zrakově postižených sportovců (ČSZPS) mě oslovil, zdali bych se nechtěl zúčastnit. Neodmítnul jsem a tím to vše vlastně začalo.

Jaké byly začátky?
Jednoduché to zrovna nebylo. Do té doby tahle disciplína v Česku neexistovala, takže o ní prakticky nikdo nic nevěděl a veškeré informace jsem si musel shánět sám. Stejně tak tomu bylo s řadou doplňků, které jsou zapotřebí. Jednalo se například o záměrné masky, správné osvětlení terče, podpěry pro střelbu vleže anebo odkládací stojan na pušku. To vše jsem si před odjezdem do Košic musel sehnat. O povinném střeleckém oblečení ani nemluvě...

Povedlo se?
Naštěstí ano. V něčem mi pomohli Slováci, u nichž tato disciplína fungovala již několik let a řadu dalších věcí mi zhotovil můj otec, který je na tyto věci velmi šikovný. Když se mě například na některých soutěžích ptali, odkud mám takový stojan na pušku anebo stůl pro střelbu vleže, příliš se jim věřit nechtělo, když jsem jim řekl, že je to z rukou mého otce.

A jak jste na tom s výbavou dnes?
Relativně můžu být spokojený. Měl jsem štěstí na správné lidi kolem sebe a řada starostí mi tak odpadla. Hodně mi pomohl sportovní klub policie Ostrava, který mi nabídnul členství v jejich střeleckém oddíle. Díky tomu jsem tak dostal například střelecké oblečení, což bych si jinak musel hradit ze svého. Stejně tak mi sehnali pušku, kterou mi pro změnu uhradil ČSZPS. Jak jsem také zmínil, řadu věcí mám díky otci, který mi pomáhá dodnes.

Jak střelba funguje a kde trénujete?
V našem případě se orientujeme podle zvuku. Na soutěžním terči je umístěna maska, která je nasvícená bodovou zářivkou. Maska je odstínována od černé po bílou, což je střed. Na pušce je umístěn laserový zaměřovač, do něhož jsou zapojena sluchátka. V momentě, kdy se paprsek dostane do nasvícené části záměrné masky, začíná se střelec orientovat po terči. Čím světlejší odstín, tím vyšší tón. V okamžiku nejvyššího tónu míříte na střed terče a zásah by tak měl skončit v desítce. Zaměřovač si lze nastavit výškově i do stran.
Co se tréninku týče, zpočátku jsem začínal na oddílové střelnici v Ostravě - Třebovicích. Tam mi trenéři pomáhali naučit se správnou techniku střelby. Později jsem si zřídil střelnici doma a takhle trénuji dodnes. Střílím z obýváku do kuchyně. Všechny diabolky zatím naštěstí skončily v terči, takže nebyl důvod zahlazovat stopy ve zdi.

Jaké disciplíny střílíte?
Střílí se 60 ran vstoje, 60 ran vleže a 3 x 40 ran. Pravidla jsou víceméně shodná s běžnou sportovní střelbou. Zvláštností je pouze to, že v disciplíně 3 x 40 ran položky vkleče a vleže střílíme vsedě. Každý střelec má svůj stůl a při střelbě vleže je o něj zapřen oběma lokty, vkleče pak loktem jedním.

Kolik soutěží jste dosud absolvoval a s jakým výsledkem jste nejvíce spokojen?
Jelikož jsem v Česku jediný, kdo tuto disciplínu provozuje, musím za soutěžemi vyjíždět do zahraničí. Během roku jich sice bývá několik, problémem jsou však finance. Startovné rozhodně není malé a pokud k tomu přičtu účastnický poplatek i za asistenta, který se mnou jezdí, tak startovné na jednu soutěž může přijít i na několik desítek tisíc korun. Jsem proto rád, pokud se mi povede sehnat peníze alespoň na jeden závod ročně. Účast na mistrovství světa ve Švýcarsku mě například stála zhruba padesát tisíc korun. Dosud jsem startoval třikrát na mistrovství světa a jednou na mistrovství Evropy. A nejlepší výsledek? Spokojený jsem se vracel z mistrovství světa ve Švýcarsku. Výsledek tam sice nebyl bůhvíjaký, s dvěmi pátými místy v obou disciplínách jsem však byl spokojený. Takového malého vítězství jsem tam dosáhl alespoň ve finále na deset ran, kam vždy postupuje prvních osm střelců po základní šedesátiranné části. Nastřílel jsem 99.9 b. což byl nejlepší finálový výsledek. Troufám si ale tvrdit, že v disciplíně na 60 ran vstoje jsem mohl být minimálně o jednu příčku lepší. Během přejímky zbraní a vybavení, kdy jsem kabelu se střeleckými věcmi nechal na chvíli bez dozoru, se mi z ní vytratily záměrné masky. Slováci naštěstí měli náhradní, a tak mi jich pár věnovali. Měli je však trošku jiné a rozteč mezi středem masky a terče byla jiná než v mém případě. Během soutěže jsem si tak musel přenastavovat mířidla, což mě bohužel stálo několik dobrých ran.

Vyskytly se i situace, na něž vzpomínáte nerad?
Příliš jich naštěstí nebylo, ale jednou z takových byla moje účast na mistrovství Evropy v Německu. Tehdy mi svaz přidělil jako asistenta pána v důchodovém věku, který to však bohužel příliš nezvládal. Častokrát mi tak místo něj museli s přípravou stanoviště a nasvícením terče pomáhat Slováci. Bez chyb se neobešla ani jeho asistence při samotné střelbě, kdy měl na starosti výměnu terčů a oznamování zásahů. Před každým výstřelem jsem si tak raději vždy kontroloval, zdali je vše v pořádku a mohu střílet. Díky tomu mi tak chyběla patřičná koncentrace a klid na samotnou střelbu. Troufám si říct, že za jiných okolností mohl být výsledek lepší.

Jaké podpory se vám od ČSZPS dostává?
O příliš velké podpoře mluvit nemohu. Asi nejvíce mi svaz pomohl v roce 2006 při mé účasti na mistrovství světa ve Švýcarsku. Startovné jsem si sice hradil sám, svaz mi však poskytnul kapesné a peníze pro případ nečekaných výdajů. V následujícím roce na mistrovství Evropy v Německu mi svaz sice ještě částečně pomohl také, tím však jeho veškerá podpora skončila. Důvodem měl být snad neuspokojivý výsledek. Ve skutečnosti ale šlo spíše o dění na pozadí celého mistrovství. Pro účast na loňském mistrovství světa v Popradu jsem tak už od svazu nedostal ani korunu. Souhlasím s názorem, že je tato disciplína finančně náročná. Myslím si však, že alespoň na úhradě cestovních výdajů by se svaz podílet mohl. Tím spíše, pokud se jedná o účast na mezinárodních vrcholových soutěžích. Stále se jedná o zanedbatelnou částku ve srovnání s tím, co si musím shánět sám. Částečné podpory se mi tak dostává alespoň od sportovně střeleckého klubu policie v Ostravě.

Mohl byste upřesnit, co jste myslel tím děním v zákulisí mistrovství Evropy?
Nechci to zde příliš rozebírat, ale mělo snad jít o to, že vedení svazu nebylo spokojeno s mým údajným přístupem k soutěži. Po návratu z Německa mi prezident svazu zaslal email, v němž chtěl k některým věcem vysvětlení. Učinil tak zřejmě na základě referencí svazového asistenta. Problém byl ale v tom, že některé z těch věcí byly ve skutečnosti trochu jinak než uváděl. Snažil jsem se poukázat zejména na to, že výsledek částečně závisí taky právě na spolupráci s asistentem, která však v Německu rozhodně ideální nebyla a občas jsem proto o asistenci musel požádat Slováky. Každopádně mi ale připadá trochu zvláštní, pokud si svaz na vše udělá názor pouze na základě jednoho rozhovoru s asistentem. Veškerá podpora svazu tak v současnosti končí pouze zasláním mé případné přihlášky do některé ze soutěží.

Jak si tedy sháníte potřebné finance?
Jsem odkázán hlavně na sponzory. Jak jsem uvedl, startovné rozhodně není levnou záležitostí. Sponzory se mi zatím naštěstí vždy sehnat povedlo a věřím, že tomu tak bude i do budoucna.

Když zmiňujete budoucnost, co od ní očekáváte?
Každopádně, aby se tato disciplína dostala celkově na vyšší úroveň. Připadá mi, že v současnosti spíše stagnuje a některé země, které přitom pro její provoz mají daleko lepší podmínky než u nás, nijak velkou snahu neprojevují. Během roku příliš soutěží není a je zvláštní, že pro tyto země není motivující třeba ani účast na mistrovství světa. Taky bych se chtěl dočkat toho, že tato disciplína bude zařazena mezi paralympijské sporty. Mluví se už o tom sice dlouho, ale jak to tak vypadá, ještě dlouho asi bude. Například mistrovství světa ve Švýcarsku bylo zároveň jako kvalifikační soutěž pro účast na paralympiádě v Pekingu. Ačkoliv jsem limit splnil v obou disciplínách, skutečnou účast si tehdy mohli zajistit pouze tělesně postižení střelci. Spíše se tedy nechám překvapit, co ta budoucnost přinese.



Další videa a články