Dnes je čtvrtek, 21. listopadu a svátek má Albert.

Dovolená ve Vinohradech

Když jsem přemýšlel, kam letos vyrazit na dovolenou, jako první mi na mysli přistálo Slovensko. Důvod je zcela prostý. Mám tam skvělé přátele a v posledních letech jsem tam vždy strávil pár dní v rámci dobročinné akce, na které se podílí Slovenský paralympijský výbor (SPV). Skvělá atmosféra, skvělí lidé, takže bylo rozhodnuto. Vzal jsem tedy mobil a taktně se pozval k Veronice Vadovičové a jejímu partnerovi a zároveň trenérovi Milanu Goleňovi. Veronika prolistovala svůj plně nabitý diář a termín mé návštěvy připadl na předposlední srpnový týden.

První zastávka na Rematě

S dopravou na Slovensko to mám naštěstí vždy bez starostí. Veronika zapřáhne koně pod kapotou své Kii Ceed a za necelé 3 hodiny je u mě. Všechno naložíme a vyrážíme směr Slovensko. A ani letos nechybí v mé výbavě puška. Přímo z Ostravy totiž míříme na chatu Remata, která se nachází v obci Ráztočno. Na této chatě v tu dobu probíhal týdenní sportovní kemp pro handicapované děti se zájmem o sport. Tyto kempy nesou název „Hľadáme talenty“ a jejich organizátorem je SPV. Děti jsou zde seznamovány s paralympijskými disciplínami, konají se zde besedy s různými hosty a děti si vše mohou vyzkoušet. Tato chata je také místem, kde před lety vzala poprvé do rukou pušku Veronika a jen tak z dlouhé chvíle si střelila pár ran. Tehdy však asi jen sotva tušila, jak závratnou kariéru těmito ranami započala. A právě Veronika společně s Milanem byli pozváni, aby o střelbě povyprávěli dětem a dali jim možnost si střelbu taky vyzkoušet. A protože mezi tělesně handicapovanými dětmi byli také 4 děti s handicapem zrakovým, využili jsme situace a těmto dětem jsem na Rematě povyprávěl o střelbě já a stejně tak jim dal možnost vyzkoušet si míření na terč podle zvuku. Dětem se to líbilo a kdoví, zda se některé z nich nevydá ve stopách Veroniky a chata Remata tak neodstartovala kariéru dalšího skvělého sportovce. Po večeři jsme pak opět vše naložili do auta a pokračovali do obce Vinohrady nad Váhom, kde byl cíl naší cesty.

Vřelé přivítání

Do Vinohrad jsme dorazili kolem dvaadvacáté hodiny. Sotva jsme zaparkovali, kolem auta začalo pobíhat nějaké čtyřnohé stvoření. „To je Atos, náš dobrman,“ oznámila mi veselým tónem Veronika. Přiznám se, že jsem zpočátku pociťoval respekt, jelikož dobrman je pes hlídací a docela temperamentní, takže jsem se z auta pro jistotu soukal opatrně a čekal, odkud na mě ten čtyřnohý přítel člověka vyrazí. Záhy jsem však poznal, že Atos je psem skutečně přátelským a jakékoliv obavy jsou zbytečné. Kdykoliv jsem vyšel z domu, během okamžiku byl u mě a neodbytně si vynucoval drbání za ouškem.

Exkurze na střelnici

Ačkoliv já si užíval dovolenou, pro Veroniku s Milanem to neplatilo. Ti měli své závazky, takže následující den jsem s nimi vyrazil na střelnici, která se nachází v městské části Bratislavy s názvem Jarovce. Zatímco Milan tam z pozice trenéra dohlížel na výkony svých svěřenců, Veronika tam samozřejmě taktéž s puškou testovala svůj nový střelecký kabát. Já měl sice svou pušku také, nezbytné doplňky se však už do auta nevešly, takže odpoledne na střelnici jsem trávil pouze jako pasivní pozorovatel. V podvečer jsme pak zamířili do nedaleké restaurace Jarovský Dvor, kde jsme si dopřáli skvělou večeři.

Martin Adámek před restaurací Jarovský Dvor

Konečně halušky

Následující den měla Veronika s Milanem bez jakýchkoliv povinností, takže bylo pouze na nás, jak si jej zařídíme. U dopolední kávy na zahradě a s Atosem neodbytně vyžadujícím drbání za ouškem jsem si proto prosadil halušky. Bylo mi vyhověno a krátce po poledni jsme vyrazili na oběd do místní stylové restaurace. Musím říct, že při konzumaci hromady halušek se slaninou jsem se docela slušně zapotil. Byly však vynikající a já si mohl říct, že svůj hlavní cíl dovolené jsem si splnil. Dalším bodem pátečního programu pak byla návštěva Verčiny mamky v Šelpicích, což je obec, odkud Verča pochází. Cestou jsme navíc zakoupili nemalé množství burčáku, který jsme pak v průběhu pozdního večera popíjeli na zahradě a samozřejmě u toho nemohl chybět ani Atos, který si opět vyžadoval nezbytné drbání za ouškem.

Sobota na kolech

Byla tady sobota, a ta se nesla v dobročinném duchu. Krátce po poledni jsme nasedli do auta a vyrazili do obce Michal nad Žitavou, kde se konala tradiční akce s názvem Na kolesách proti rakovině. Účastníci si zde mohou zakoupit trička a další upomínkové předměty a získané peníze pak jdou na konto nadace, která podporuje léčbu onkologických onemocnění. Většina účastníků navíc na akci přijede na kole a za doprovodu policie pak vyráží na symbolický okruh. Tentokrát pořadatelé účastníkům připravili trasu o délce patnáct kilometrů a neminulo je ani jedno stoupání. Trasu absolvovalo 226 nadšenců všech věkových kategorií a pohodové tempo celému balíku udávala trojice starostů z obcí, jimiž tato trasa procházela, a kteří tím taktéž tuto akci podpořili. Hlavní patronkou této dobročinné akce je však Veronika, takže kromě úvodní řeči taktéž na svém vozíku prvních pár stovek metrů absolvovala. Zbytek trasy pak strávila v doprovodném autě a v cíli slíbila, že příští rok si s sebou přiveze handbike a trasu absolvuje celou společně s cyklisty. A jak znám Verču, do pedálu se rázně zapře už od samotného počátku a nasadí tempo, kterému by mohl stačit možná tak akorát její krajan Peťo Sagan. Zpět do Vinohrad jsme se vrátili až pozdě večer, to však rozhodně nebyl důvod, proč konečně neskočit do zahradního bazénu a po náročném dni si nedopřát pořádné osvěžení. A na domácího hlídače dobrmana Atose jsem zřejmě skutečně zapůsobil, jelikož pro podrbání za ouškem si za mnou přišel i k bazénu, kterému se jindy vyhýbá širokým obloukem.

Dovidenia opäť za rok

Jak už to tak bývá, po sobotě přichází neděle, a to byl den mého návratu. Původně jsme sice plánovali vyrazit dopoledne, vše se ale nakonec muselo posunout a zpět do Ostravy jsme vyrazili opět až po poledni. S Milanem jsme si totiž udělali pánskou jízdu a poněkud pozapomněli sledovat čas. Spát jsme tak šli téměř za svítání, takže tomu odpovídal i poněkud pozdější budíček. Pět dní na Slovensku uplynulo snad ještě rychleji než hladina na Dunaji a já při loučení Verči s Milanem odpřísáhnul, že do roka a do dne se jim do jejich sídla nastěhuju nejméně na týden zas a opět. Souhlasili pod podmínkou, že si vezmu komplet střelecké vybavení a týden tam strávíme formou částečného soustředění. A řekněte, dá se střelecké soustředění pod dohledem excelentní Veroniky Vadovičové a úspěšného trenéra Milana Goleni odmítnout?