Dnes je pondělí, 29. dubna a svátek má Robert.
Střelba u nás
Zde se na střelbu podíváme tak trochu z druhé strany. Jak je to s ní v České republice, jak je to s jejím provozováním a jak je to se střelbou v mém případě.
Nejprve se zmíním o simulované zvukové střelbě z pistole, se kterou jsem začínal jako první. Tato disciplína u nás existuje již více než deset let a těší se čím dál větší oblibě. Je to hlavně díky tomu, že její provoz není nijak náročný. Stačí mít simulátor, počítač s daným softwarem a můžete pořádat soutěže. Střelec musí mít akorát klapky na oči, což vyžadují pravidla. Soutěží se účastní lidé všech věkových kategorií. Občas se stává, že někteří to berou spíše jako možnost příjemného strávení dne, možnost setkání s přáteli a samotná střelba se tak pro ně stává druhotnou záležitostí.
Donedávna byla tato střelba provozována pouze v Česku. V okolních zemích dávají přednost spíše vzduchové pušce, která je na vrcholovější úrovni a brzy by se měla objevit na seznamu paralympijských sportů. Zatím jedinou zemí, kde simulovanou zvukovou střelbu z pistole začali provozovat také, je Polsko.
Střelecké simulátory vyrábí ostravská firma WINGS group, která se kromě vývoje, výroby a servisu střeleckých a laserových trenažérů a simulátorů, zabývá také výzkumem nových technologií a výrobou psychodiagnostických přístrojů pro měření výkonových faktorů na trhu.
Teď pár řádků o vzduchové pušce…
Zatím jsem v Česku jediný, kdo tuto disciplínu provozuje. Vše začalo v roce 2002, kdy mi Český svaz zrakově postižených sportovců (ČSZPS) nabídl možnost účasti na mistrovství světa zrakově postižených v Košicích. Do té doby jsem toho o tomto sportu příliš nevěděl, a tak jsem začal se sháněním informací. Necelé tři měsíce jsem měl na sehnání kompletního střeleckého vybavení a doplňků, kterých je v našem případě pro tuto disciplínu třeba. Tehdy jsem navázal spolupráci se sportovně střeleckým klubem policie Ostrava, který mi do Košic zapůjčil střelecký oblek. Pušku jsem měl pro změnu ze střeleckého klubu Vítkovice. Po návratu jsem vše vrátil a zvažoval jak dál. Hlavním problémem byly finance. Kompletní střelecké vybavení včetně pušky a zaměřovače vyjde přibližně na 100.000 Kč. Vše ale nakonec vyřešil SSKP Ostrava. Nabídl mi členství v klubu a mi tak odpadly starosti se sháněním řady věcí na vlastní náklady. Pušku a zaměřovač pak proplatil ČSZPS.
Stále však zbývalo pár doplňků, jako například stojan na pušku, lapač na diabolky a stůl pro střelbu vsedě. Věci opět těžko dostupné, ale zde pomohl otec. Sehnal potřebný materiál a vše vlastnoručně vyrobil.
 Výbava pro střelbu z pušky |
 Stůl pro střelbu vleže a vkleče |
 Puška a zaměřovač |
 Stojan pro odkládání pušky |
Vybavení bychom tedy měli, můžeme jít střílet.
Zpočátku jsem trénoval na klubové střelnici v Ostravě - Třebovicích. Jelikož jsem v Košicích střílel bez jakéhokoliv tréninku a přípravy, technika střelby rozhodně nebyla ideální. Tu správnou jsem se pak učil právě na střelnici pod dohledem trenérů. V současnosti trénuji doma. Z obývacího pokoje do kuchyně, kde mám umístěn terč, to je přesně deset metrů, což je předepsaná vzdálenost pro střelbu ze vzduchové pušky. Stačí tedy poodsunout stůl a křesla a udělat si tak místo pro stojan na odkládání pušky, obléct si střelecké kalhoty a kabát a trénink může začít.
Podotýkám, že všechny rány zatím skončily v terči, takže nebyl důvod sádrou zahlazovat stopy ve zdi.
Nyní se dostáváme k samotnému závodění. To je však na tom všem bohužel asi tím největším problémem. V České republice se závody zatím nekonají, takže jedinou možností je zúčastnit se některé ze soutěží v zahraničí, což rozhodně není levnou záležitostí. Startovné na těchto akcích se pohybuje řádově v desítkách tisíc korun. Jelikož od ČSZPS se mi příliš velké podpory nedostává, musím si většinu potřebných financí shánět sám. Díky sponzorům se mi to však zatím naštěstí daří.
A jak to bude se střelbou dál? Věřím, že postupem času se u nás řady střelců rozrostou, a to i přesto, že začátky nejsou zrovna jednoduché. Tady bych chtěl znovu zopakovat, že tomu, kde dnes jsem, vděčím jednak sportovnímu klubu policie v Ostravě, který mi poskytl potřebné vybavení a vytvořil pro tento sport podmínky, a jednak svému otci, jenž si poradil s výrobou některých střeleckých doplňků, které by jinak byly jen stěží dostupné.
Teď už tedy zbývá pouze si přát, aby se střelba ze vzduchové pušky stala co nejdříve také paralympijskou disciplínou.