V podhůří Tyrolských Alp leží město, které je častokrát označováno za hlavní město Alp. Nachází se v údolí řeky Inn a je obklopeno nádhernými alpskými panoramaty. Při procházce městem se můžete setkat jak se středověkými uličkami, tak habsburskými paláci i moderní architekturou. Mezi hlavní symboly tohoto města patří například Goldenes Dachl, zlatá střecha s 2657 pozlacenými taškami. Stále netušíte, o jakém městě je zde řeč? Pak tedy napovím, že v letech 1964 a 1976 bylo toto město dějištěm zimních olympijských her. Jsem si jist, že nyní již nikdo z vás nepochybuje o tom, že řeč je zde o Innsbrucku. A proč je zde o Innsbrucku řeč? Protože právě toto město bylo v termínu 10.9.-13.9.2015 dějištěm prvního ročníku mezinárodní střelecké soutěže Alpine Cup.
Organizátorem celé akce byl rakouský střelec Patrick Moor. Tato soutěž měla jednak rozšířit střelecký kalendář o další vrcholovou akci a zároveň přilákat na start nové zájemce. A částečně se povedlo. Po delší době se na střelecké stavy postavili opět střelci ze Švédska či Německa. Přicestovat měli také kolegové z Egypta, ti však svou účast na poslední chvíli odřekli. Nechyběli však kolegové z Malajsie nebo Finska a díky Ageru Solabarrietovi také o sobě po řadě let dávají vědět Španělé.
Vzduchová střelnice se nachází v areálu jednoho z největších střeleckých komplexů v Rakousku. Kromě vzduchových a kulových disciplín zde mají svá útočiště také lukostřelci anebo milovníci historických zbraní. Střelnice je vybavena 48 stavy s elektronickými systémy Meyton. Soutěžilo se v disciplínách 60 ran vstoje a 60 ran vleže. Dle aktuálních pravidel ISSF se zásahy počítají na desetiny už v kvalifikaci a finále se střílí na 20 ran s postupným vyřazováním střelců s nejnižším průběžným skóre. Při pohledu na výsledkové tabulky se však nenechte mýlit. Součet z kvalifikace určuje vždy pouze složení finálové osmičky střelců. Ve finále začínají všichni od nuly a teprve 20 finálových ran je rozhodujících pro konečné pořadí soutěže.
V Innsbrucku startovalo celkem 25 střelců. Mezi adepty na stupně vítězů patřili bezesporu Jerzy Załomski, Adam Kielar nebo Michael Whapples. Já jsem na soutěž odjížděl s předsevzetím finálové účasti v obou disciplínách. To se povedlo a vstoje jsem do finále postupoval z místa pátého s nástřelem 605,0 a vleže pak z místa osmého (609,7). Jak už jsem ale zmínil, to podstatné se začíná dít teprve ve finále. Zde nejprve přicházejí na řadu dvě série po třech ranách, přičemž na jednu sérii je limit 150 vteřin. Poté se střílí již po jedné ráně a po osmi ranách opouští finále střelec s průběžným nejnižším skóre. Totéž se opakuje každé dvě následující rány a na poslední dvě finálové rány tak na střelišti zůstávají pouze dva střelci. A jelikož rozdíly leckdy bývají pouze v desetinách bodu, nezřídka o vítězi rozhoduje až poslední finálová rána.
Finále je řízeno pokyny rozhodčího. Ten dává povely k nabíjení, dále pak svou neúprosnou časomírou měří limit 50ti vteřin na výstřel a průběžně finalistům oznamuje výsledky. A možná právě to oznamování se mi stalo osudným. V Innsbrucku zastávala funkci rozhodčího žena a po první tříranné sérii do mikrofonu oznámila, že jsem to já, kdo průběžně figuruje na prvním místě. V tu chvíli jsem pochopil, proč je někdy lepší nevědět. Díky informaci o průběžném prvenství u mě najednou začala pracovat nervozita a vnitřní klid pro míření byl daleko za hranicemi Innsbrucku. Po další tříranné položce jsem klesl na průběžné třetí místo se ztrátou 0,6 b. na v tu chvíli vedoucího Jerzyho Załomskeho. Průběžnou třetí příčku jsem si držel i po sedmé ráně, kdy jsem na prozatimního lídra ztrácel 0,3 b. Pak však přišla osmá osudová. Zde jsem až příliš podlehl vnitřnímu tlaku. Ačkoliv jsem zcela zřetelně slyšel ve sluchátkách tóny kmitající mezi devítkou a desítkou, spoušť ne a ne zmáčknout. A jak se říká, kdo zaváhá, končí. K výstřelu jsem se odhodlal teprve v okamžiku, kdy rozhodčí oznámila nekompromisní "stop!" Zásah se mi tak již nepočítal a já se z finále poroučel jako první.
Následující den byla na řadě disciplína vleže. Zde bývají výsledky mnohem vyrovnanější a rozestupy mezi střelci častokrát minimální. V kvalifikaci jsem skončil osmý, což je poslední postupové místo do finále. A jak už to bývá, ve finále opět vše od nuly. Oproti disciplíně vstoje jsem vydržel o jednu sérii déle a finále opustil jako druhý v pořadí, což celkově znamenalo sedmou příčku. Během střelby vleže se však opět vyskytly problémy se "záhadnými tóny." Ačkoliv ve sluchátkách zněl zcela jasně nejvyšší tón desítky, některé rány končily bůhvíproč v devítce. A vždy ve stejném místě. Jak mi asistent sdělil, rány jsem nestrhával, takže problém bude zřejmě třeba hledat ve způsobu osvětlení či samotné záměrné masce.
Soutěž ovládli Poláci. V mužské kategorii se na nejvyšším stupínku vystřídali Jerzy Załomski a Adam Kielar, mezi ženami byla v obou dnech nejlepší Wioleta Zarzecka. Na stupních vítězů se po delší době objevil také Timo Nyström. Z Innsbrucku si odvezl stříbrnou medaili z disciplíny vleže. Medaile se tentokrát nedočkal domácí střelec a organizátor Patrick Moor. Střílel pouze disciplínu vleže a tam obsadil pátou příčku.
V rámci soutěže probíhala také prezentace nových střeleckých zaměřovačů. Společně se zástupci firmy WINGS Group zde své produkty představovali taktéž zástupci finské firmy EKO AIMS a rakouskou novinku VIASS PRO prezentoval Patrick Moor. Otázkou však zůstává, jakým směrem se vývoj těchto zaměřovačů bude ubírat nadále.
Mezinárodní paralympijský výbor (IPC) totiž zatím stanovil pouze podmínku, že nové zaměřovače musí umožňovat střelbu na terče pro vzduchovou pušku, které jsou mnohem menší než stávající terče pro vzduchovou pistoli a zároveň nesmí být použito externího osvětlení (viz současné nasvícení záměrných masek). Tuto podmínku uvedené zaměřovače sice splňují, rozdíly jsou však v tónech míření, způsobu snímání terče a jejich ovládání. Zda jsou tyto rozdíly akceptovatelné či nikoliv, k tomu se IPC zatím nevyjádřila. Její počáteční aktivita se tak pomalu mění v pasivitu a potřebnou diskusi s IPC tak zřejmě bude muset navázat výkonný výbor IBSA. Diskuse je zde nutná především z důvodu, aby se zavčas stanovily konkrétní specifikace. To že IPC zatím výrobcům nechává volnou ruku, ještě nemusí znamenat, že jejich produkty pro použití v soutěžích IPC schválí. Jak napovídá loňská prezentace v Suhlu a letošní soutěž ve Stoke Mandeville, přízni IPC se v tuto chvíli může těšit pouze finský EKO AIMS.