Dnes je
čtvrtek, 21. listopadu
a svátek má Albert.
Mistrovství Evropy 2007
Německý Suhl byl v termínu 22.7. - 29.7.2007 dějištěm Otevřeného mistrovství Evropy ve sportovní střelbě. Stejně jako loni ve švýcarském Sargans, i tentokrát se soutěž konala pod hlavičkou Mezinárodního paralympijského výboru (IPC), což umožnilo také start střelcům se zrakovým postižením. Ve srovnání s loňským světovým šampionátem však letos organizace silně zaostávala a problémy se vyskytovaly prakticky od začátku.
Ten první nastal hned během přejímky zbraní a vybavení. Řadě střelců nebyly uznány buď střelecké kabáty nebo kalhoty. V mém případě se jednalo o kabát. Technická komise mi oznámila, že mezi knoflíkovými dírkami je materiál hrubší, než povolují limity. Na otázku, jak je možné, že loni ve Švýcarsku kabát přejímkou prošel a letos nikoliv, členové komise pouze pokrčili rameny. Pokud jsem tedy chtěl startovat, musel jsem si kabát nechat upravit. Toho se ujal můj asistent, kterého mi zajistil Český svaz zrakově postižených sportovců (ČSZPS). Díky jeho úpravě však kabát doznal značného poškození. Zatímco ostatní potřebnou vrstvu odstraňovali z vnitřní strany, v mém případě si asistent příliš velké starosti nedělal a potřebnou vrstvu odstranil ze strany vnější. Přejímkou pak kabát sice prošel, ovšem díky těmto úpravám doznal značných změn.
Kabátem to však neskončilo. Další problémy nastaly při přejímce doplňků pro střelbu vleže. Stolička k sezení a stůl pro opěru loktů taktéž nevyhovovaly, takže jsme společně se slovenskými kolegy vyrazili do města na nákupy materiálu, jímž jsme dané problémy odstranili.
Jednoduše řečeno, co platilo loni, neplatilo letos. Nutno podotknout, že přitom k žádným změnám v pravidlech během roku nedošlo.
Všelijaká překvapení nás však čekala i ve dnech následujících. Když jsme dorazili do haly pro vzduchové disciplíny a začal jsem se připravovat k tréninku, jenž byl vždy den před soutěží, bylo nám řečeno, že naše střelnice je někde jinde. Kde, tak to už jsme museli opět vypátrat sami, jelikož v propozicích nebyla ani zmínka a ani někteří pořadatelé nedokázali odpovědět. Potěšit nás mohlo jedině to, že jsme nebyli sami, kdo střelnici takto hledal.
Další novinkou pak bylo neuznání záměrných terčů. Po skončení tréninku obcházeli rozhodčí jednotlivé stavy a záměrné terče kontrolovali. Většina nevyhovovala, takže muselo opět dojít k úpravám. Bylo nutné zvětšit výseč pro soutěžní terč. Tato část však nemá nic společného s odstínovanou záměrnou částí, takže smysl těchto úprav pochopil zřejmě málokdo.
Tím posledním překvapením pak bylo zrušení finálového rozstřelu, do něhož postupuje vždy prvních osm střelců po základní části. Konečné pořadí se tak stanovilo po šedesáti ranách. Jak rozhodčí uvedli, v našem případě se nejedná o paralympijskou disciplínu a není to ani mistrovství světa, proto finálový rozstřel není nutný. K zajímavé situaci tak došlo v disciplíně šedesát ran vleže, kdy první čtyři střelci měli shodný nástřel šestset bodů a při předávání medailí se tak všichni čtyři museli vtěsnat na nejvyšší stupínek.
Popravdě řečeno, nejeden člověk nad tím vším nechápavě kroutil hlavou a marně si kladl otázku, na základě čeho němečtí pořadatelé dané změny v pravidlech prováděli.
A jak jsem si na šampionátu vedl já? O spokojenosti mluvit nemohu. Je třeba zmínit, že na výsledku se částečně podílí také asistent. Nejvíce záleží na správném nasvícení záměrného terče a pak na samotné spolupráci během střelby. V mém případě byl však svazem přidělený asistent důchodového věku a podle toho také celá spolupráce vypadala. O nasvícení terče jsem tak musel vždy požádat některého ze slovenských asistentů. Jelikož každý používá k nasvícení jiný způsob, nezbývalo mi než doufat, že mi jejich nasvícení bude vyhovovat. V případě disciplíny šedesát ran vstoje tomu tak naštěstí bylo. Během samotné soutěže by se pak střelec měl soustředit pouze na střelbu a o výměnu terčů a oznamování zásahů se stará asistent. To ovšem neplatilo v mém případě. Asistent se dopouštěl různých chyb, takže o nějaké koncentraci nemohla být řeč. Páté místo sice možná není až tak špatné, ale troufám si tvrdit, že minimálně o jednu příčku to mohlo být lepší. To jsem však ještě netušil, co mě čeká v disciplíně šedesát ran vleže.
Terč mi opět nasvěcoval jeden ze slovenských asistentů. Během střelby však většina ran končila v devítce, což se projevilo v konečném pořadí. Když jsem pak sklízel věci a osvětlení, zjistil jsem, že terč byl tentokrát nasvícen z opačné strany a pod jiným úhlem než v předchozích případech a díky tomu tak došlo k částečnému zkreslení tónu ve sluchátkách. Jak mi pak můj asistent sdělil, o opačně nasvíceném terči věděl, ale jelikož si myslel, že to není nijak důležité, nepovažoval za nutné mě na to upozornit.
Nechci zde ale veškerou vinu svádět pouze na asistenta. Přiznávám, že se střelbou vsedě nemám tolik zkušeností jako se střelbou vstoje. Jde však o to, že asistent tentokrát nesplnil má očekávání. Účastnické poplatky na mezinárodní soutěže se pohybují v desítkách tisíc korun. V případě Německa to bylo 1.600 Euro. V těchto částkách, které si musím shánět sám, je zahrnut také účastnický poplatek za asistenta. Nelze se pak divit, že si jeho spolupráci představuji trochu jinak, než tomu bylo v tomto případě.
Zarážející byl ale také přístup německých pořadatelů a jejich změny v pravidlech. Člověk se tak může obávat, čeho všeho se ještě dočká...