Dnes je čtvrtek, 15. května a svátek má Žofie.

Otevřené Mistrovství Finska

Merikarvia je malým městem ležícím na severu Finska. A právě tohle město bylo 15. 3. 2013 dějištěm Otevřeného mistrovství Finska ve střelbě ze vzduchových zbraní. V rámci Otevřeného mistrovství soutěžili v Merikarvii střelci s tělesným i zrakovým postižením. Kromě domácích střelců však pozvánku dostali také střelci ze zahraničí. Je fakt, že Finsko není zrovna nejblíže, takže když jsem ve svém mailu pozvánku objevil, příliš reálně jsem svou účast neviděl. Stačilo si spočítat náklady na cestu, startovné, ubytování, poplatky spojeny s převozem zbraně, půjčovné za auto a částka rázem dosáhla 20000,- Kč. Ovšem i přesto jsem myšlenku na cestu do Finska zcela nezavrhnul. Postupně se totiž začínalo ukazovat, že s tou částkou to až tak beznadějné nebude. Jako první přišly na řadu letenky. Díky známému se jejich cena povedla snížit na velmi přijatelnou úroveň. Druhé pozitivum dorazilo z Finska. Jakmile Timo Nyström coby tamní vynikající střelec a vynikající kamarád zjistil, že bychom si s mým asistentem měli ubytování platit, prohlásil, že nic takového nepřipadá v úvahu a bydlet budeme u něj. Částka potřebná na 5ti denní výlet do Finska se tak najednou stala únosnou a pak už věci nabraly rychlý spád.

Nemilé přivítání

Z ruzyňského letiště jsme s asistentem odlétali v úterý 12. 3. v 19.35 hod. Záležitosti spojené s přepravou vzduchové pušky se obešly bez větších potíží a doufal jsem, že tomu tak bude po celou dobu. Bohužel zůstalo pouze u přání. Když jsme si v Helsinkách šli po přistání vyzvednout zavazadla, vše ještě vypadalo nadějně. Konec nadějí byl ale ve chvíli, kdy se na páse objevil kufr s puškou. Ten cestu nevydržel. V horní části byla po celé jeho délce prasklina a do kufru pěkná díra. Puška a zaměřovač ale naštěstí byly v pořádku, a to bylo hlavní. Asi hodinu jsme se na letišti zdrželi reklamacemi a na cestu k Timovi vyrazili až kolem půlnoci. Na letišti jsme měli předem rezervované auto, bez nějž by byla naše doprava po Finsku prakticky nemožná. Timo bydlí nedaleko města Mikkeli, což je něco přes 200 km severně od Helsinek.

Ubytování pár excelánc

Jak už jsem zmínil, dům manželů Nyströmových se stal našim přechodným bydlištěm. Řečeno hotelovou hantýrkou, ubytování jsme měli s plnou penzí. Vlastně se jednalo o polopenzi, protože oběd jsme tam neměli ani jednou, obědvat však nebylo potřeba. Snídaně tam totiž byla vždy o několika chodech, takže člověk měl co dělat, aby mu do večeře vůbec vytrávilo. Ve volných chvílích jsme v Mikkeli vyrazili do centra, Timo nám ukázal tamní moderní střelnici pro vzduchové i malorážkové disciplíny, se sněžnicemi na nohou jsme se párkrát prošli po zasněžených finských pláních a stejně tak jsme se prošli po jednom z tisíců finských jezer. Teploty v noci klesaly k -20 °C, takže nedobrovolné ledové koupele jsme se obávat nemuseli. A jak tomu ve Finsku bývá, kdo nemá doma saunu, ten jako by nebyl. Timo však naštěstí byl, takže byla i sauna a v ní každý večer také my. A zatímco jsme se poctivě potili, Timova manželka vždy připravovala bohatou večeři. To co jsme tak během dne a taky v sauně vypotili jsme pak během chvilky měli zpět.

Dodávkou napříč Finskem

Do Merikarvii jsme se z Mikkeli přesunuli už ve čtvrtek večer. Vzdálenost mezi městy je víc než 400 km, takže jsme to mohli zároveň pojmout jako takový malý poznávací zájezd. Cestovali jsme dodávkou společně s několika dalšími finskými kolegy, takže kochat se tou jedinečnou finskou krajinou tentokrát mohl i můj asistent, který byl od řízení oproštěn. A je fakt, že bylo na co koukat. Například takový západ slunce nad zasněženým finským obzorem se nevidí každý den. Do Merikarvii jsme dorazili přibližně po 6ti hodinách jízdy. Zbraně a veškeré vybavení jsme uložili na střelnici a poté se přesunuli do penziónu, kde jsme měli nocleh. Nebudu zde podrobně rozebírat klady a zápory ubytování v Merikarvii, napíšu pouze tolik, že to mělo hodně daleko do komfortu, který nám u sebe nabízel Timo. Slovní hříčkou řečeno, za hodně peněz velmi málo muziky.

Bez komplikací to zřejmě nejde

V pátek ráno jsme se po nenáročné snídani přesunuli na střelnici, kde nastává tradiční rituál v podobě vybalování věcí, přípravy střeleckého stanoviště a přejímky zbraní společně se střeleckým oblečením. Po zkušenostech ve Švýcarsku a v Německu bývám u této přejímky možná víc nervózní než v samotném závodě. Člověk totiž nikdy neví, co se rozhodčím najednou znelíbí a s čím jej na start nepustí. A přesně taková situace skutečně nastala. Když si na mně komisař přeměřoval střelecký kabát a pečlivě zkoumal, zda vše odpovídá pravidlům, zastavil se u prostředního knoflíku a poručil, že musí ven. Měrka byla neúprosná a neuhnula ani o milimetr. V takových případech si vždy pokládám otázku, proč tento knoflík dosud nevadil žádnému z předchozích rozhodčích? Muselo se sice trhat a přešívat viz. Švýcarsko a Německo, knoflík však dosud vždy prošel. Už teď jsem zvědav, co se rozhodčím znelíbí příště. Částečné obavy jsme měli také z elektronických terčů. Jednalo se o terče Megalink System a na tyto terče jsem doposud nestřílel. Komplikace totiž může nastat se záměrnou maskou, která není univerzální. Každý terč má své rozměry a tudíž jsou různé velikosti záměrných masek. Timo nám však ještě v Mikkeli jednu masku podaroval, takže asistent ji pouze poupravil a střelba mohla začít.

Chvíli vstoje, chvíli vleže

Soutěž se skládala ze dvou disciplín - 60 ran vstoje a 60 ran vleže. Jejich součet pak určoval konečné pořadí. Moje rány končily prakticky od začátku ve středu terče a jedna desítka střídala druhou. To mě uklidnilo a já nikam nepospíchal. Jakmile jsem si výstřelem nebyl jist, pušku jsem raději odložil, dopřál si pár vteřin odpočinku a pak to zkusil znovu. Jenže odpočinek byl to, na co jsem začal doplácet. Pauzy mezi jednotlivými výstřely jsem měl možná až příliš dlouhé a stejně jako v Ostravě, mě i zde začal pomalu ale jistě tlačit čas. Bylo třeba trochu zrychlit a z desítek najednou byly devítky. V závěru jsem byl už opět v klidu a rány opět končily v samotném středu terče, díky vlastním chybám jsem se však zbytečně připravil o několik bodů.

Jako druhá přišla na řadu disciplína vleže. Zde jsem se musel spolehnout na vybavení ze strany pořadatele, protože převážet do Finska kromě všeho ještě rozkládací střelecký stůl a židli, to už by bylo neúnosné. Zároveň by se to promítlo taky v ceně letenek, protože poplatky za přepravu nadměrných zavazadel rozhodně nejsou zanedbatelné. Střílel jsem tak ze stolu, které byly na všech střeleckých stanovištích. Pod zadek mi pak pořadatelé šoupli něco na sezení a mohlo se začít. Zpočátku chvíli trvalo, než jsem našel ideální polohu, ideální to však ani přesto nebylo. Stůl byl totiž zcela hladký a loktům to na něm kapánek klouzalo. I zde jsem párkrát chyboval, částečně jsem se však mohl utěšovat myšlenkou, že po disciplíně vstoje jsem průběžně na druhém místě a díky velké ztrátě třetího v pořadí by na tom disciplína vleže neměla už nic změnit. Tak se taky stalo, druhé místo bylo na světě, každopádně je ale stále co zlepšovat. Z vítězství se v Merikarvii radoval Timo Nyström, coby náš hostitel. Po závěrečném ceremoniálu jsme si dopřáli něco k snědku a poté vyrazili na cestu zpět. V autě bylo docela veselo, Finové nás seznamovali s jejich tradičními tekutými specialitami a cesta do Mikkeli tak uběhla mnohem rychleji.

Všechno má svůj konec

Pobyt ve Finsku uběhl velmi rychle a my před sebou měli poslední den. Ten jsme započali nákupy v centru města. Rozhodně se ale nejednalo o nákupní vozíky plné všeho možného. Vzhledem k tomu, že ve Finsku není zrovna nejlevněji, omezily se naše nákupy pouze na pár drobností a ani zde jsme raději ceny v eurech na koruny nepřepočítávali. U Tima na zahradě jsme si pak dopřáli jejich grilované klobásky a v podvečer vyrazili se sněžnicemi na nohou na poslední vycházku. Poté přišla na řadu poslední sauna, poslední večeře a začalo se balit. Starosti jsem si dělal s přepravou pušky, protože již tak značně poškozený kufr rozhodně nevypadal, že by cestu zpět vydržel bez jakékoliv další újmy. A zde opět přišla pomoc od Tima. Měl dva kufry, které nepoužíval a jeden mi tak věnoval. Ve čtyři ráno jsme se s Timem a Jaanou Nyströmovými rozloučili a vyrazili do Helsinek.
Cesta zpět proběhla bez problémů. Na Ruzyni jsme si vyzvedli zavazadla a s napjetím očekávali, kdy a především v jakém stavu na páse vyjede kufr s puškou. Čekali jsme marně, kufr nevyjel. Na rozdíl od Helsinek jsme si pro něj šli do oddělení pro zvláštní zavazadla a v naprostém pořádku nám byl předán před zraky policie, která si pro jistotu chtěla ověřit, zda se skutečně jedná pouze o pušku vzduchovou. Jakmile ale na pušce spatřili samolepku Sportovního klubu policie Ostrava, autoritativní přístup vyměnili za přístup přátelský, následovalo pár zvídavých otázek, jak taková střelba vlastně funguje a jak se střílí v SKP a poté jsme byli s přátelským pozdravem propuštěni. Jak vidno, klubové samolepky mají něco do sebe.

A jak Finsko hodnotím? Určitě jen a pouze kladně. Byla to řada nových zkušeností, které v konečném důsledku daly zapomenout i na tu nepříjemnou událost s kufrem. Letos mám v plánu ve spolupráci s SKP Ostrava uspořádat III. ročník Ostravského poháru a při této příležitosti alespoň částečně oplatit Timovi a Jaaně Nyströmovým jejich pohostinnost. Možná by ale taky nebylo špatné naplánovat si Tima konečně porazit. No počkejme si na září a uvidíme.

VÝSLEDKY

*60 ran vstoje + 60 ran vleže*
Poř.	Příjmení, jméno	Země	Vstoje	Vleže	Celkem
1.	NYSTRÖM Timo	FIN	584	600	1184
2.	ADÁMEK Martin	CZE	572	590	1162
3.	KETTUNEN Pekka	FIN	555	591	1146
4.	PÄÄKKÖNEN Heikki	FIN	528	573	1101
5.	RANTAMÄKI Mauri	FIN	514	584	1098
6.	JUNTIKKA Erkki	FIN	381	571	952