ďťżDnes je ĂşterĂ˝, 28. bĹezna a svĂĄtek mĂĄ SoĹa.
ďťż Otevřené Mistrovství FinskaMerikarvia je malým městem leícím na severu Finska. A právě tohle město bylo 15. 3. 2013 dějitěm Otevřeného mistrovství Finska ve střelbě ze vzduchových zbraní. V rámci Otevřeného mistrovství soutěili v Merikarvii střelci s tělesným i zrakovým postiením. Kromě domácích střelců vak pozvánku dostali také střelci ze zahraničí. Je fakt, e Finsko není zrovna nejblíe, take kdy jsem ve svém mailu pozvánku objevil, příli reálně jsem svou účast neviděl. Stačilo si spočítat náklady na cestu, startovné, ubytování, poplatky spojeny s převozem zbraně, půjčovné za auto a částka rázem dosáhla 20000,- Kč. Ovem i přesto jsem mylenku na cestu do Finska zcela nezavrhnul. Postupně se toti začínalo ukazovat, e s tou částkou to a tak beznadějné nebude. Jako první přily na řadu letenky. Díky známému se jejich cena povedla sníit na velmi přijatelnou úroveň. Druhé pozitivum dorazilo z Finska. Jakmile Timo Nyström coby tamní vynikající střelec a vynikající kamarád zjistil, e bychom si s mým asistentem měli ubytování platit, prohlásil, e nic takového nepřipadá v úvahu a bydlet budeme u něj. Částka potřebná na 5ti denní výlet do Finska se tak najednou stala únosnou a pak u věci nabraly rychlý spád. Nemilé přivítáníZ ruzyňského letitě jsme s asistentem odlétali v úterý 12. 3. v 19.35 hod. Záleitosti spojené s přepravou vzduchové puky se obely bez větích potíí a doufal jsem, e tomu tak bude po celou dobu. Bohuel zůstalo pouze u přání. Kdy jsme si v Helsinkách li po přistání vyzvednout zavazadla, ve jetě vypadalo nadějně. Konec nadějí byl ale ve chvíli, kdy se na páse objevil kufr s pukou. Ten cestu nevydrel. V horní části byla po celé jeho délce prasklina a do kufru pěkná díra. Puka a zaměřovač ale natěstí byly v pořádku, a to bylo hlavní. Asi hodinu jsme se na letiti zdreli reklamacemi a na cestu k Timovi vyrazili a kolem půlnoci. Na letiti jsme měli předem rezervované auto, bez něj by byla nae doprava po Finsku prakticky nemoná. Timo bydlí nedaleko města Mikkeli, co je něco přes 200 km severně od Helsinek.
Ubytování pár exceláncJak u jsem zmínil, dům manelů Nyströmových se stal naim přechodným bydlitěm. Řečeno hotelovou hantýrkou, ubytování jsme měli s plnou penzí. Vlastně se jednalo o polopenzi, protoe oběd jsme tam neměli ani jednou, obědvat vak nebylo potřeba. Snídaně tam toti byla vdy o několika chodech, take člověk měl co dělat, aby mu do večeře vůbec vytrávilo. Ve volných chvílích jsme v Mikkeli vyrazili do centra, Timo nám ukázal tamní moderní střelnici pro vzduchové i malorákové disciplíny, se sněnicemi na nohou jsme se párkrát proli po zasněených finských pláních a stejně tak jsme se proli po jednom z tisíců finských jezer. Teploty v noci klesaly k -20 °C, take nedobrovolné ledové koupele jsme se obávat nemuseli. A jak tomu ve Finsku bývá, kdo nemá doma saunu, ten jako by nebyl. Timo vak natěstí byl, take byla i sauna a v ní kadý večer také my. A zatímco jsme se poctivě potili, Timova manelka vdy připravovala bohatou večeři. To co jsme tak během dne a taky v sauně vypotili jsme pak během chvilky měli zpět. Dodávkou napříč FinskemDo Merikarvii jsme se z Mikkeli přesunuli u ve čtvrtek večer. Vzdálenost mezi městy je víc ne 400 km, take jsme to mohli zároveň pojmout jako takový malý poznávací zájezd. Cestovali jsme dodávkou společně s několika dalími finskými kolegy, take kochat se tou jedinečnou finskou krajinou tentokrát mohl i můj asistent, který byl od řízení oprotěn. A je fakt, e bylo na co koukat. Například takový západ slunce nad zasněeným finským obzorem se nevidí kadý den. Do Merikarvii jsme dorazili přiblině po 6ti hodinách jízdy. Zbraně a vekeré vybavení jsme uloili na střelnici a poté se přesunuli do penziónu, kde jsme měli nocleh. Nebudu zde podrobně rozebírat klady a zápory ubytování v Merikarvii, napíu pouze tolik, e to mělo hodně daleko do komfortu, který nám u sebe nabízel Timo. Slovní hříčkou řečeno, za hodně peněz velmi málo muziky. Bez komplikací to zřejmě nejdeV pátek ráno jsme se po nenáročné snídani přesunuli na střelnici, kde nastává tradiční rituál v podobě vybalování věcí, přípravy střeleckého stanovitě a přejímky zbraní společně se střeleckým oblečením. Po zkuenostech ve výcarsku a v Německu bývám u této přejímky moná víc nervózní ne v samotném závodě. Člověk toti nikdy neví, co se rozhodčím najednou znelíbí a s čím jej na start nepustí. A přesně taková situace skutečně nastala. Kdy si na mně komisař přeměřoval střelecký kabát a pečlivě zkoumal, zda ve odpovídá pravidlům, zastavil se u prostředního knoflíku a poručil, e musí ven. Měrka byla neúprosná a neuhnula ani o milimetr. V takových případech si vdy pokládám otázku, proč tento knoflík dosud nevadil ádnému z předchozích rozhodčích? Muselo se sice trhat a přeívat viz. výcarsko a Německo, knoflík vak dosud vdy proel. U teď jsem zvědav, co se rozhodčím znelíbí přítě. Částečné obavy jsme měli také z elektronických terčů. Jednalo se o terče Megalink System a na tyto terče jsem doposud nestřílel. Komplikace toti můe nastat se záměrnou maskou, která není univerzální. Kadý terč má své rozměry a tudí jsou různé velikosti záměrných masek. Timo nám vak jetě v Mikkeli jednu masku podaroval, take asistent ji pouze poupravil a střelba mohla začít. Chvíli vstoje, chvíli vleeSoutě se skládala ze dvou disciplín - 60 ran vstoje a 60 ran vlee. Jejich součet pak určoval konečné pořadí. Moje rány končily prakticky od začátku ve středu terče a jedna desítka střídala druhou. To mě uklidnilo a já nikam nepospíchal. Jakmile jsem si výstřelem nebyl jist, puku jsem raději odloil, dopřál si pár vteřin odpočinku a pak to zkusil znovu. Jene odpočinek byl to, na co jsem začal doplácet. Pauzy mezi jednotlivými výstřely jsem měl moná a příli dlouhé a stejně jako v Ostravě, mě i zde začal pomalu ale jistě tlačit čas. Bylo třeba trochu zrychlit a z desítek najednou byly devítky. V závěru jsem byl u opět v klidu a rány opět končily v samotném středu terče, díky vlastním chybám jsem se vak zbytečně připravil o několik bodů. Jako druhá přila na řadu disciplína vlee. Zde jsem se musel spolehnout na vybavení ze strany pořadatele, protoe převáet do Finska kromě veho jetě rozkládací střelecký stůl a idli, to u by bylo neúnosné. Zároveň by se to promítlo taky v ceně letenek, protoe poplatky za přepravu nadměrných zavazadel rozhodně nejsou zanedbatelné. Střílel jsem tak ze stolu, které byly na vech střeleckých stanovitích. Pod zadek mi pak pořadatelé oupli něco na sezení a mohlo se začít. Zpočátku chvíli trvalo, ne jsem nael ideální polohu, ideální to vak ani přesto nebylo. Stůl byl toti zcela hladký a loktům to na něm kapánek klouzalo. I zde jsem párkrát chyboval, částečně jsem se vak mohl utěovat mylenkou, e po disciplíně vstoje jsem průběně na druhém místě a díky velké ztrátě třetího v pořadí by na tom disciplína vlee neměla u nic změnit. Tak se taky stalo, druhé místo bylo na světě, kadopádně je ale stále co zlepovat. Z vítězství se v Merikarvii radoval Timo Nyström, coby ná hostitel. Po závěrečném ceremoniálu jsme si dopřáli něco k snědku a poté vyrazili na cestu zpět. V autě bylo docela veselo, Finové nás seznamovali s jejich tradičními tekutými specialitami a cesta do Mikkeli tak uběhla mnohem rychleji. Vechno má svůj konecPobyt ve Finsku uběhl velmi rychle a my před sebou měli poslední den. Ten jsme započali nákupy v centru města. Rozhodně se ale nejednalo o nákupní vozíky plné veho moného. Vzhledem k tomu, e ve Finsku není zrovna nejlevněji, omezily se nae nákupy pouze na pár drobností a ani zde jsme raději ceny v eurech na koruny nepřepočítávali. U Tima na zahradě jsme si pak dopřáli jejich grilované klobásky a v podvečer vyrazili se sněnicemi na nohou na poslední vycházku. Poté přila na řadu poslední sauna, poslední večeře a začalo se balit. Starosti jsem si dělal s přepravou puky, protoe ji tak značně pokozený kufr rozhodně nevypadal, e by cestu zpět vydrel bez jakékoliv dalí újmy. A zde opět přila pomoc od Tima. Měl dva kufry, které nepouíval a jeden mi tak věnoval. Ve čtyři ráno jsme se s Timem a Jaanou Nyströmovými rozloučili a vyrazili do Helsinek. A jak Finsko hodnotím? Určitě jen a pouze kladně. Byla to řada nových zkueností, které v konečném důsledku daly zapomenout i na tu nepříjemnou událost s kufrem. Letos mám v plánu ve spolupráci s SKP Ostrava uspořádat III. ročník Ostravského poháru a při této příleitosti alespoň částečně oplatit Timovi a Jaaně Nyströmovým jejich pohostinnost. Moná by ale taky nebylo patné naplánovat si Tima konečně porazit. No počkejme si na září a uvidíme. VÝSLEDKY
Soutěe
ďťż Reklama
Menu
AnketaBlueBoard.cz BlueBoard.cz VĂ˝mÄna odkazĹŻPokud vĂĄs tyto strĂĄnky zaujaly, pak uvĂtĂĄm, vloĹžĂte-li si na svĂŠ strĂĄnky zdrojovĂ˝ kĂłd, kterĂ˝ bude na mĂŠ strĂĄnky slouĹžit jako odkaz. VĂ˝mÄnou zde pak mohu umĂstit odkaz na strĂĄnky vaĹĄe. V pĹĂpadÄ zĂĄjmu mÄ prosĂm kontaktujte emailem.
NapiĹĄte mi: ![]()
Online:
Celkem pĹĂstupĹŻ:
Copyright © 2008 – 2022, Martin AdĂĄmek |