Dnes je pátek, 29. března a svátek má Taťána.



Hledat na těchto stránkách:


Timo's Shooting Competition

Finsko bylo ve dnech 1.5. - 3.5.2014 hostitelem další střelecké soutěže zrakově postižených sportovců. Zatímco v předchozím případě se jednalo o Otevřené Mistrovství Finska, které se konalo společně s tělesně postiženými střelci, tentokrát se pořadatelství ujal samotný Timo Nyström a zorganizoval soutěž vlastní. A aby o pořadateli nebylo pochyb, dal soutěži i příznačný název - "Timo's International Shooting Competition". Je však škoda, že se tento premiérový ročník odehrál pouze v komorní atmosféře pěti střelců.


Hladce tam i zpět

Asi největší obavy jsem měl z cesty. Po loňských zkušenostech, kdy kufr na pušku přepravu do Helsinek nevydržel, jsem s napětím čekal, v jakém stavu se s ním po přistání setkám tentokrát. V rámci eliminace jakýchkoliv rizik byla puška přepravována v namíru ušitém polstrovaném kufru a pro prevenci tak bylo učiněno maximum. Je ale fakt, že do zákulisí člověk nevidí a občas by se asi nestačil divit, jakým způsobem je se zavazadly zacházeno. Vše ale dobře dopadlo a v Helsinkách jsem si pušku převzal ve stavu, v jakém jsem ji na letišti v Praze odevzdal. Teď zbývalo pouze si přát, aby ve stejném stylu proběhla i cesta zpět. A naštěstí tomu tak skutečně bylo.


Okružní jízda Helsinkami

Na letišti ve finské metropoli již na všechny zúčastněné čekal Timo Nyström se svou manželkou. Rakušan Patrick Moor přistál hodinu před námi a Angličan Michael Whapples do Helsinek přicestoval už o den dříve. Timo nás naložil do připraveného mikrobusu a tam jsme si společně na přivítanou přiťukli skleničkou šampaňského. Poté jsme vyrazili na okružní jízdu Helsinkami. Zatímco jeho manželka se věnovala řízení, Timo se ujal role průvodce a seznamoval nás se všemi zajímavostmi, kolem kterých jsme projížděli.


Na samotě u lesa

Zatímco v předchozím roce jsme byli se svým asistentem ubytováni u Tima v jeho obydlí, tentokrát se našim útočištěm stal kemp. O stany s podsadou se však nejednalo. K dispozici nám byla přízemní budova s několika plně vybavenými pokoji. Kemp se nacházel na břehu jezera a všude kolem se rozprostíral borový les. A samozřejmostí byla sauna, bez níž si Finové zřejmě nedokáží život představit.


Střílelo se v Mikkeli

Soutěž probíhala na kvalitně zařízené střelnici v Mikkeli a z kempu jsme tam byli autem za deset minut. Na programu byly ve dvou dnech disciplíny 60 ran vstoje a 60 ran vleže. Střílelo se podle nových pravidel ISSF. Změna spočívá ve zkrácení doby ve střelbě na 60 ran a stejně tak se změna týká finále. Do něj sice stále postupuje prvních 8 střelců z kvalifikace, ve finále se však začíná od nuly a vítěz finále se stává vítězem celé soutěže. Nejprve jsou na řadě dvě tříranné série v čase 150 vteřin a poté se střílí série po dvou ranách, přičemž na každou ránu je vždy 50 vteřin. Ve finále vše probíhá na povely rozhodčího. Jedná se o povel k nabíjení, poté k zahájení střelby a po uplynutí časového limitu zazní jeho povel k ukončení střelby a následnému vyhodnocení zásahů. Střelcům se sčítá průběžné skóre a po osmi ranách se začíná vyřazovat. Po každé dvouranné položce střelec s průběžným nejnižším skóre končí a rozstřel o prvenství se tak v poslední dvouranné položce odehrává pouze mezi dvěma střelci. Touto novinkou se dá ve finále hodně získat, ovšem zároveň také hodně ztratit. Vše může být otázkou jediné rány. Právě jediná špatná rána může způsobit, že suverénní vítěz kvalifikace je z finále vyřazen jako první a naopak střelec, jenž do finále postoupil z posledního místa s propastnou ztrátou, může díky bezchybné finálové střelbě nakonec zvítězit.
V našem případě byla tato pravidla v Mikkeli testována poprvé. Zkrácení časového limitu nečinilo v kvalifikaci nikomu žádný problém. Ve finále už to však bylo o poznání horší. Zatímco dříve jsem s výstřely příliš nepospíchal a spoušť občas zmáčknul téměř na hranici časového limitu, nyní je na výstřel ještě o 25 vteřin méně, a to se pod některými mými zásahy podepsalo. Mohu to brát jako zkušenost a poznání, na co se v tréninku do budoucna zaměřit.


Čas na práci, čas na zábavu

Na střelnici jsme v obou dnech skončili kolem patnácté hodiny a nabízela se tedy otázka, co s načatým odpolednem. A s odpovědí problém nebyl. V pátek jsme vyrazili na nákupy do centra Mikkeli. Křížem krážem jsme prošli tamní nákupní centrum a navštívili také menší krámky v okolí. Poté jsme se hromadně přesunuli zpět k našemu jezeru, kde byly na programu místní speciality. Na grilu se rožnily klobásky a na pořadu byly také palačinky plněné grilovaným masem. K tomu jsme si předem zakoupili finské pivo v plechovkách, takže ke spokojenosti nechybělo prakticky nic. Jakmile jsme usoudili, že jsme již dostatečně nasyceni, zavelel Timo k odchodu do sauny. Tu jsme však navštěvovali pouze já se svým asistentem a samozřejmě domácí Timo Nyström a taky Patrick Moor. Angličané se však sauně vyhýbali obloukem. Jak Michael Whapples uvedl, oni na to příliš nejsou a místo sauny raději dali přednost procházce borovým lesem. Že by ona pověstná britská konzervativnost?


Poklusem do jezera

Když jsem se s Timo Nyströmem o plánované cestě do Finska bavil na únorové soutěži v Polsku, jen tak mimoděk mi doporučil, abych si s sebou přibalil plavky. Denní teploty se u nich už přehouply přes desítku a koupání tak nic nebrání. Ačkoliv jsem to bral s humorem, jak jsem o dva měsíce později zjistil, Timo to myslel vážně. Plavky jsem však nakonec nepotřeboval. Do jezera jsme to brali úprkem přímo ze sauny, která byla takřka na jeho břehu. Je ale fakt, že mi první ponor chvíli trval. Když člověk vyběhl ze sauny, tak ledový vítr doprovázený drobnými kapkami deště jej zchladil natolik, že do jezera už ani nepotřeboval. Timo byl však jiného názoru. Z mola do vody po žebříku bez problémů sestoupil a ve vodě si liboval. Nezávislý pozorovatel by snadno nabyl dojmu, že v jezeře je voda hezky vyhřátá. Obdobně si vody užíval i Patrick Moor. Já si zatím vystačil se studenou sprchou a do jezera vlezl za povzbuzování svých kolegů až druhý den. Nic teplého to však nebylo a jsem si jist, že v srpnu to koupání je určitě příjemnější.


Paralympiáda na dohled

Po delší odmlce se opět daly do pohybu věci kolem snahy o zařazení naší disciplíny mezi paralympijské sporty. Postaral se o to Michael Whapples, který o těchto záležitostech začal komunikovat s Mezinárodním paralympijským výborem (IPC). Dle jeho informací je snad už skutečně posledním požadavkem ze strany IPC přechod na nové typy zaměřovačů, které umožní střelbu na terče pro vzduchovou pušku. Jak Michael Whapples ve své zprávě uvedl, žádný takový zaměřovač zatím k dispozici není, takže se čeká na případné návrhy. V Ostravě však už s jednou takovou firmou delší dobu spolupracuji a první zkušební verze požadovaného zaměřovače již dokonce byla vyrobena. Na jejím testování se podílel Timo Nyström, kterému byla zapůjčena a hledal tak chyby, které bude třeba postupně dolaďovat. Tento zaměřovač jsem s sebou do Finska vzal a Michaelu Whapplesovi jsme jej s Timem předvedli. Ačkoliv je skutečně potřeba ještě leccos upravit, Michael byl s navrhovanou verzí spokojen a tuto ostravskou firmu IPC oznámí jako potenciálního dodavatele. Jak na závěr Michael Whapples uvedl, IPC by naši disciplínu měla na paralympiádě zařadit v roce 2024. Třeba se tedy nakonec skutečně dočkáme.



Soutěže